Hudební skladatel, aranžér a klavírista S. E. Nováček (vlastním jménem Blahoslav Nováček) se narodil 2. ledna 1911 na tehdy ještě pražském předměstí Bubeneč. V sedmi letech se začal učit hře na housle a později také na klavír. V době, kdy studoval na gymnáziu založil s několika přáteli amatérský školní orchestr a také si přivydělával v pražských Holešovicích hrou na klavír v kinech, kde doprovázel němé filmy. Poté v sezóně 1927/1928 působil jako klavírista u tanečního mistra Bohumila Červinky, kde měl možnost se seznámit s nejnovějšími hudebními novinkami.

V dalších letech pak působil jako pianista v různých kavárenských kapelách jako The Black Original Felix Band, nebo v Orchestru Eduarda Koliandra:

„Když jsem se seznámil se saxofonistou Opravilem, sestavili jsme kvartet opět s houslemi, klavírem, saxofonem a bicími a hrávali jsme ve vile architekta Utěšila v Klánovicích. Tenkrát s náma hrával černoch Jimmie Sanders, úplný samouk. Měl v sobě rytmus a hrával výborné synkopy. Později jsem začal spolupracovat s Koliandrem, ten měl několik orchestrů a zaměstnával řadu hudebníků. Hrál jsem obvykle 3-4 krát v týdnu a to mně stačilo na živobytí – dostávali jme tehdy hodně peněz, dvacet korun za hodinu. Koliandr byl vlastně podnikatelem nikoliv dirigentem – jeho soubory hrály třeba na několika místech najednou. On to vše večer obešel, vyinkasoval peníze a vyplatil muzikanty. Přes den byl zaměstnán v bance.“ (Hudba pro radost V – VIII/1968)

Nováček potom hrával s různými pražskými soubory v kavárnách Turandot a Rokoko. V souboru v kavárně Rokoko hrál s hudebníky, kteří pak po řadu dalších let patřili k významným představitelům našeho jazzu: trombonistou Standou Kukačkou, saxofonistou Josefem Pelantem, bubeníkem Ladislavem „Bobkem“ Bryenem a trumpetistou Františkem Solilem. To bylo na přelomu dvacátých a třicátých let. Brzy na to ho E. F. Burian angažoval do orchestru v kabaretu Červené eso. Ani tam ale nemělo jeho angažmá dlouhého trvání, kabaret Červené eso ukončil za půl roku svoji činnost. V roce 1932 krátce hrál také v Ježkově orchestru Osvobozeného divadla.

Poté hrál Nováček na klavír opět pražské kavárně Skaut a od podzimu roku 1933 nastoupil na dva roky na základní vojenskou službu, ze které se vrátil na podzim 1935. Potom se oženil a jeho první ženou se stala úřednice Blažena Kubšovská. Ale jeho manželství netrvalo dlouho a po několika letech se rozvedl. Někdy v té době začal používat umělecké jméno S. E. Nováček (Sláva Emanuel Nováček)

V té době byl angažován do orchestru divadla Vlasty Buriana, který vedl tehdy populární herec a skladatel Eman Fiala:

„Po krátkém angažmá v Mánesu jsem odešel do divadla Vlasty Buriana, kde jsme místo předeher hráli foxtroty, tam jsme již účinkovali ve velkém obsazení se třemi saxy, třemi plechy, piánem, basou a bicími. Eman Fiala tam dělal „dirigenta“; lidi se chtějí na něco dívat, tak on před námi mával rukama a byla to taková show. […] A pak za mnou přišel Vlasta Burian a řekl: „Hleďte, co takhle udělat Sedláka a básníka a trošku to zjazzovat?“ Řekl jsem, že to zkusím, začal jsem o tom přemýšlet, rozebírat a najednou jsem zjistil, že to krásně jde. Burianovi se to nějak zalíbilo, že řekl: „Hele, klavíristo, já ti přidám na aranžmá, noty, péro a inkoust a budeš dělat, co ti řeknu“. Tak vznikly další úpravy, jako Madame Butterfly, Orfeus a všechno možné. Měli jsme s tím v Burianově divadle velký úspěch.“ (Hudba pro radost VIII – X/1968)

Do této doby spadá také Nováčkova spolupráce na úpravách hudby k filmové komedii Tři vejce do skla, jejímž autorem byl Eman Fiala.

Nováček začal skládat své první písně, jako první mu vyšla v notách Já zpívám ze dne na den, a počátkem roku 1939 mu nahrál orchestr Jaroslava Maliny na gramofonové desky jeho skladbu Džungle s textem Jiřího Sternwalda zpívanou tenoristou Oldřichem Kovářem.

Na jaře roku 1939, to už bylo po okupaci zbytku Československa Německem, se Nováček dostal také k samostatnému skládání hudby pro filmovou komedii Kristián: „Když jsem končil u Buriana, přišel za mnou Pepík Gruss a přinesl dva texty – Nečekej a Jen pro ten dnešní den. Řekl mi: ,Slávo, když do rána tydle dvě písničky uděláš, pojedeš s námi na Barrandov, bude tam Frič a když se jim to bude líbit, vezmou ti to do filmu‘. Do rána byly skladby hotové, Frič byl nadšený a že hned uděláme smlouvu.“ (Hudba pro radost VIII – X/1968)

Zbývá jen dodat, že píseň Nečekej, nečekej zpíval v této komedii R. A. Dvorský, který také se svým orchestrem nahrál hudební synchron k filmu. Skladbu Jen pro ten dnešní den zpíval představitel hlavní role Oldřich Nový a obě písně byly vydány také na gramofonových deskách.

Nováček se díky spolupráci na tomto filmu seznámil s Oldřichem Novým a ten ho hned angažoval jako kapelníka do svého Nového divadla.

Práce pro Nové divadlo byla pro Nováčka náročná, přesto zde vydržel s krátkou přestávkou plných deset let až do jeho zrušení v polovině roku 1948: „Pak jsem u Nového nastoupil a každá druhá komedie byla s mou hudbou a v mé instrumentaci. Byla to však velká dřina: seděl jsem u klavíru, dirigoval jsem scénu nahoře a dole zase orchestr a k tomu jsem ještě musel hrát všema deseti. Byla to pouze malá skupina, houslista jednou nohou tloukl do bubnu, basu jsme neměli, a každý střídal několik nástrojů – trumpetista hrál ještě housle a klarinet, violoncellista na kytaru a tenorsaxofon a někdo také na harmoniku.“ (Hudba pro radost VIII – X/1968)

Pro Nové divadlo napsal v prvních válečných letech hudbu ke hrám Muži nestárnou a Jedenáctý v řadě.

Během roku 1939 si Nováček nemohl na nedostatek práce opravdu stěžovat, kromě práce pro Nové divadlo složil hudbu k několika krátkým dokumentárním filmům, dále hudbu k veselohře Lidi, pozor na lidi (premiéra 1. února 1940 v divadle U Nováků, v bývalém Osvobozeném divadle).

Kromě této činnosti složil za války hudbu ke třem celovečerním filmům, ve kterých hrál hlavní role jeho zaměstnavatel – Oldřich Nový.

Z komedie Dívka v modrém, pochází stejnojmenná píseň v podání Oldřicha Nového a skladba Romance (Růže nad mojí mříží), kterou zpívala Lída Baarová. Ve filmu Život je krásný zazněla píseň Bílé ruce v interpretaci Oldřicha Nového.

V rozhovoru, který poskytl v sedmdesátých letech hudebnímu publicistovi Ivanu Rösslerovi uvedl Nováček několik velmi zajímavých detailů týkajících se vzniku hudby ke slavné komedii Hotel Modrá hvězda:

„Frič měl subjektivní představu o tom, jak má muzika vypadat a dokázal to říct. Ale o tom, že budu dělat hudbu k filmu Hotel Modrá hvězda, rozhodlo přání Oldřicha Nového. Jenže filmová hudba – to byla tenkrát taková Popelka. Na filmu se sice pracovalo skoro dva roky, ale hudební skladatel na svou práci dostal tak maximálně čtrnáct dní. Dostal jste tak zvaný „šlingr“, což byly části filmu, kde měla být hudba. Smyčku jsem si mohl pouštět, jak dlouho jsem chtěl. Při projekci jsem si dělal poznámky, které měly vystihnout náladu. Každá scéna měla jinou náladu a tu skladatel musel svou hudbou vystihnout. A víte, kolik je hudby ve filmu Hotel Modrá hvězda? Neuvěříte – sedmdesát minut. A nejen náladu jednotlivých smyček, ale pochopitelně i příslušnou stopáž, jsem musel dodržet. Spával jsem dvě hodiny denně a kafe jsem kombinoval s psychotonem (to byly prášky na povzbuzení). Rozepisovač not mi to bral od ruky. Za deset dní jsem naspal sotva dvacet hodin. Dost jsem si tím ničil zdraví. Hudba se pak točila na jeden mikrofon ve velkém sále pražské Lucerny. Sám jsem si to dirigoval. Dodirigoval jsem, přišel domů a nemohl usnout. Tak jsem zavolal svému lékaři a ten mi dal kuriózní recept: pivo! Vypil jsem jich pět a spal jsem osmačtyřicet hodin.“

Hudbu k tomuto filmu natáčel studiový orchestr, v němž byli i také hudebníci z orchestru R. A. Dvorského.

Z této filmové komedie pochází také asi Nováčkova nejslavnější píseň s textem Josefa Grusse – Slunečnice, kterou ve filmu zpívala Inka Zemánková a pěvecký sbor Lišáci. Inka Zemánková byla tou dobou v angažmá u orchestru Jaroslava Maliny a ten jí na natáčení uvolnil s podmínkou, že se sám také objeví na plátně. Nakonec vše skončilo kompromisem, Jaroslav Malina se v obraze jen mihnul a ohlásil píseň a tu pak oddirigoval Eman Fiala, kterého si do role dirigenta prosadil sám režisér Frič.

Pro gramofonovou firmu Ultraphon nazpívala Slunečnici Inka Zemánková a Lišáci za doprovodu orchestru Karla Vlacha.

V září 1941 byla natočena druhá nahrávka Slunečnice, a to v podání Boženy Portové, (členky dívčího tria Lištičky) a vokální skupiny Lišáci pro gramofonovou firmu Esta. Tuto verzi nahrál nově založený studiový orchestr S. E. Nováčka. Nováček byl totiž v té době pověřen vedením firmy Esta, aby sestavil studiový orchestr, který by se věnoval nahrával moderní populární hudby a také se stal uměleckým referentem této gramofonové společnosti:

„Na vážnější muziku měli v Estě Jana Seidela, mně si pak vybrali na populár. Měli jsme obor činnosti rozdělený, já jsem měl na starosti taneční muziku, Emil Ludvík jazz a Sláva Mach lidový populár. Ludvíkovy desky se však špatně prodávaly, lidi tehdy na jazz moc nebyli. Stal jsem se tedy hudebním režisérem, a to mi poskytlo mimo jiné možnost uplatnit při nahrávání více vlastní skladby. Sestavil jsem si pro účely nahrávání vlastní taneční orchestr, v němž hráli samí prominenti z různých pražských stálých orchestrů: trumpetisté Vlasta Kloc a Alois Wolf – ten byl dobrý improvizátor, zatímco Vlasta byl výškař a bezpečný leader, na trombón hrál Standa Kukačka. Alois Bureš a Ferdinand Hrubý na tenorsaxofony, dále Jan Vitouš. Na buben hrával Mottl, na klavír Hromádko a jindy Vladimír Horčík. Měl jsem čtyři saxofony a sám jsem dirigoval. Občas jsem si přivzal z Národního divadla šest houslí a někdy i violu a cello. Nahrávali jsme většinou v Domovině v Holešovicích. Taneční muzika, kterou jsme dělali, byla do jisté míry šablonovitá, to se musí přiznat, v tom obsazení se toho také tehdy mnoho dělat nedalo.“ (Hudba pro radost VIII – X/1968)

Orchestr pod Nováčkovým vedením nahrál v letech 1941 – 1945 na gramofonové desky celkem 147 nahrávek.

S Nováčkovým orchestrem často spolupracovali filmoví herci a herečky, několik šansonů nazpívala za doprovodu jeho kapely Jiřina Šejbalová. Dále pak například František Filipovský (píseň Šlágr sezóny), Jára Kohout (Kvůli tvým očím), Rudolf Hrušínský (Hoďte mi růži), nebo Ljuba Hermanová (Škoda že nejste kouzelníkem, Smím, jistě smím).

Dále pak Nováčkův orchestr doprovázel zpěváky jako Jindra Láznička. Josef Hořický, Rudolf Cortés, sestry Skovajsovy, J. M. Kamenický, Věra Stránská a také populární subrety z pražských operetních divadel, například Marie Norrová, Kamila Strnadová, Nelly Gaierová, Fany Koudelová, Věra Zemanová. Posledně jmenovaná herečka se nakonec stala i Nováčkovou druhou manželkou a z tohoto manželství se narodila dcera Zuzana Nováčková (1945 – 2020)., později známá grafička.

Nováčkova kapela také nahrávala původní české swingové orchestrální skladby Balada v dešti, Putování k oase, Mistrál, Hrály dudy, Pouliční serenáda.

V letech 1942 až 1945 nahrával jeho orchestr také původní slovenský repertoár, ve kterém doprovázel slovenské herce a zpěváky Františka Krištofa-Veselého a dr. Janka Blaha.

Nejprodávanější tituly Nováčkova orchestru na gramodeskách byly skladby Nevěrná Rosita a Ťuky, ťuky ťuk v podání pěveckého kvarteta Lišáci, a hlavně Růžová krinolína, kterou zpívala zpěvačka z Nového divadla – Kamila Strnadová.

Poslední nahrávky Nováčkova studiového orchestru pro firmu Esta pocházejí ze 7. prosince 1945. Konec tohoto hudebního tělesa souvisí s největší pravděpodobností se znárodněním československého gramofonového průmyslu a novému přístupu ke dramaturgii nahrávaných snímků.

Ihned po válce začal Nováček studovat skladbu na pražské konzervatoři u Aloise Háby a absolvoval ji o dva roky poději, v roce 1947. Krom toho napsal hudbu ke hře Loď živých, která se hrála v Divadle U Nováků.

V poválečných letech byl stále v angažmá v Novém divadle, ale neřídil už orchestr, ale hrál pouze na klavír společně s druhým klavíristou Otakarem Häuslerem a pro Nové divadlo napsal ještě původní hudbu ke hrám Jean a Chůdy pana Celestýna.

Mimo to měl ještě dost dalších hudebních zakázek, stihl ještě složit hudbu ke třem krátkým filmům a pro nové uvedení hry Pěst na oko Voskovce a Wericha tři nové písně (Po stopách Čehonových, Balada o byrokratovi a Nedáme se otrávit) kterými doplnil původní hudbu Jaroslava Ježka.

V polovině roku 1948 bylo Nové divadlo zrušeno kvůli politickým změnám po definitivním převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948. Nováček tak přišel o stálé zaměstnání, ale současně dostal velkou zakázku, složit hudbu k filmové komedii U kamenného stolu a podle jeho vlastních vzpomínek se při dokončování hudby psychicky zhroutil.

V roce 1952 složil scénickou hudbu ke hře Vratislava Blažka Pan Barnum přijímá, která se hrála v Divadle estrády a satiry (Dnešní ABC). I v padesátých letech se Nováček stále věnoval skládání populárních písní, ale jeho tvorba z těchto let se už výrazněji neprosadila. Jistý úspěch měly pouze písně Za čím, za čím a Už to zpívají vrabci na střeše, které na gramofonové desky nazpíval Rudolf Cortés.

Mimo skladeb z oblasti populární hudby se pokoušel i o vážnou hudbu, z tohoto oboru pocházejí jeho hudební díla Duo pro housle a violoncello a Koncertní fantasie pro klavír a orchestr.

Blahoslav Nováček zemřel dne 27. března 1979 v Praze.

C
C

Dostupné desky:

S. E. Nováček se svým orchestrem (Radioservis, 2003)

S. E. Nováček se svým orchestrem 2 (Radioservis, 2003)

Nové divadlo Oldřicha Nového (Radioservis)

C