Zpěvák populárních písní, operetní a později i filmový herec Jindra Láznička (nar. 1901) se původně vyučil cukrářem a pekařem. V letech 1919 až 1946 prošel operetní školou kočovných společností, venkovských i pražských kamenných divadel. Krátký čas vystupoval v menších úlohách v Moravském divadle v Olomouci a poté v Praze v různých operetních a revuálních divadlech, například po boku komiků Ference Futuristy a Járy Kohouta ve smíchovské Aréně.

Sezóny 1932-1934 ho zastihly na scéně Malé operety na pražských Vinohradech, větší herecké a pěvecké příležitosti ale dostal až v Novém divadle režiséra a herce Oldřicha Nového, kde v letech 1935-1945 vystoupil po boku tohoto našeho někdejšího prvního milovníka v 16 hudebních komediích. Jako zpěváka údajně Lázničku objevil kapelník a skladatel František Šmíd, s jehož orchestrem také mladý tenorista natočil v Berlíně v letech 1929-1930 své první gramofonové snímky pro německou etiketu Kalliopé (některé z nich o něco později přelisovala na své první gramodesky i nově založená česká firma Esta). Pouze asi na jedné třetině z celkem třiceti snímků, které pro tuto etiketu nazpíval, je Láznička uveden pod svým jménem, na zbývajících se ukryl pod pseudonymy J. Pražák nebo L. Jindra. Pár snímků nazpíval Láznička ve stejné době též na gramodesky další německé značky Cordy.Největší počet nahrávek - téměř dvě stovky - má ovšem Láznička na gramodeskách značky Parlophon. Nahrával je v Berlíně za doprovodu řady německých tanečních orchestrů. Další gramodesky nahrával v Praze pro značku Odeon - na této etiketě používal umělecký pseudonym J. Malík. Ve stejném období natáčel ještě na etikety Esta, His Master's Voice, Ultraphon a Orchestrola. Některé oblíbené tituly tak stačil za velice krátké časové období natočit s různými orchestry hned pro několik různých gramofonových firem. Po tomto hektickém počátečním období nahrávací aktivita Jindry Lázničky zaznamenala pauzu. Jeho další snímky se objevují u firmy Ultraphon až od poloviny třicátých let, v letech protektorátu pak nazpíval několik duetů s Oldřichem Novým (Zavírám oči, Celý svět si zpívá). Pro etiketu Esta ve stejné době natočil například písničky z hudební komedie Jedenáctý v řadě (Moje roztomilá paní, Proč se píší básně jen na nevěsty), dodnes populární kuplet z operety Ostrov milování Bramborová placka a několik dalších písniček společně s J. M. Kamenickým a Sestrami Skovajsovými (Slečna průvodčí, Měníš se jak počasí). Od konce třicátých let se začal Láznička objevovat také ve filmech. Poprvé si zahrál menší role v roce 1937, výrazněji však na sebe upozornil jen třikrát. V Lamačově veselohře Milování zakázáno si zahrál předsedu věřitelů a komorníka v jedné osobě, ve Vávrově Dívce v modrém úředníka Houžvičku a ve Fričově komedii Katakomby roztomilou figurku sluhy Baltazara. Jeho malá postava a charakteristický hlas mu však umožňovali vyniknout i v ryze epizodních postavičkách, kterých vytvořil za svůj život nepřeberné množství. Po válce se ve filmu objevoval už jen příležitostně, později spíše ve slovenských filmech, naposledy v mezinárodním povídkovém snímku Dialóg 20-40-60. Ve čtyřicátých letech přesunul Láznička své působiště na Slovensko. Po kratším účinkování ve Vesnickém divadle vystupoval od roku 1947 jako starokomik v operetním souboru Slovenského národného divadla. Z dalších Lázničkových uměleckých aktivit bychom měli zmínit jeho činnost v pražském rozhlase, pro který natočil s V. A. Viplerem a F. Dykem řadu operetních pořadů. Pro slovenský rozhlas pak připravil vůbec první slovenskou dramatizaci románu J. Haška Dobrý voják Švejk. Jindra Láznička zemřel v Bratislavě roku 1970.