Czechoslovak Retro Music 1930s, 1940s 

CS RETRO

HLAVNÍ STRANA

AKTUALITY

OSOBNOSTI

GALERIE

PÍSNIČKY

ANKETY

DISKUSNÍ FÓRUM

INZERCE

ODKAZY

Když láska mizí 

H

Hudba: Jiří Traxler

Text: Karel Kozel 

ALL

Na tuto lyrickou píseň  z roku 1942 vzpomíná ve svých pamětech Já nic, já muzikant skladatel Jiří Traxler.

Svou úlohu našla na konci krátkého milostného románku R. A. Dvorského s Adinou Mandlovou. Pro Mandlovou šlo jen o jednu z desítek podobných epizod, Dvorský však bral vztah velmi vážně a rozchod nesl těžce.

Traxler vzpomíná, že jednoho dne navštívil Dvorského v jeho nakladatelství, a přinesl mu nové skladby k publikaci. Dvorský se prý notami celkem bez zájmu probíral, až se najednou zarazil právě u písničky Když láska mizí, která ho velmi zaujala. 

Rozhodl se, že píseň co nejdříve nahraje na desku a požádal Traxlera o rychlé rozepsání skladby pro orchestr. Traxler píše, že v tu chvíli pochopil, o co Dvorskému jde: "chtěl ještě Mandlové něco říci způsobem, který mu byl nejbližší - zpěvem."

Dále citujme Traxlera doslova:

"Ve studiu Ultraphonu při Dvorského nahrávání byl klavír vždycky posazen tak, že z celého orchestru byl nejblíže k jeho mikrofonu; když se díval do okna kontrolní kabiny, po jeho levé strany. Vždycky jsem na něj dobře viděl. Při zkoušení té nové věci se choval jako jindy, kapelnicky, ale když jsme jeli na ostro a v refrénu došel k místu Dál říci mnoho již nezbývá, jsme jako píseň, jež doznívá ..., viděl jsem, že mu po tváři tečou slzy. Hlas se mu však ani nezachvěl, ovládal se a jen ke konci, když zpíval: Sbohem ti dávám a na soucit nečekám, v srdci však bolest mám, má drahá, jsem zpozoroval, že se opravdu musí držet. Než zhasla červená, měl pár vteřin na to, dát se dohromady. Pak se otočil ke mně a řekl: "Jirko, máte štěstí. Ještě jsem nikdy nikomu nic tak dobře nezazpíval." V tom měl pravdu. Když deska v rekordním čase vyšla, slyšel jsem v ní mnohem víc, než jsme s Kozlem napsali, a všechno to bylo určeno jen jedné posluchačce a myslím, že zbytečně." 

Když láska zvolna mizí, 

je čas k rozloučení,

nám zdá se náhle cizí, 

co bylo a není. 

Dál říci mnoho

už nezbývá, 

jsme jako píseň, jež doznívá.

Když dva lidé se loučí, 

kdo ví, čí to vina, 

snad jeden příběh končí

 a druhý začíná.

Sbohem ti dávám 

a na soucit nečekám,

 v srdci však bolest mám, 

má drahá.R

Vím, že ten,

 kdo potkal lásku svou,

 a kdo snad měl už rád, 

poznal možná lítost bláhovou 

nad tím,

 co muselo se stát.